na Blog.cz

Představuji vám svůj sešit z angličtiny. Jmenuje se pan Seshit a já se můžu jen modlit a doufat, že jeho zevnějšek a už vůbec ne jeho jeho obsah nebude uzřen očima našeho angličtináře... :D

Fotka je mizerná, já vím, ale myslím, že i tak z toho vyrozumíte mé neojoblíbenější anime. :D

V první řadě by se mělo říct, že se to nejmenuje Banánovník, ale Mámkladivotakžekoukejzalýztzpátkydomoře. V druhé řadě by se mělo vysvětlit, co to vlastně je. :D

Banánovník, jak tomu říkám já, protože na bánánu je to založené a je to o hodně kratší, než Mámkladivotakžekoukejzalýztzpátkydomoře, je stát, který zatím neexistuje, ale bude, protože všechno jde, když se chce.

Dnešní týden se nesl ve znamení absencí. Na TV jsem chyběla z důvodu předchozího onemocnění, pak jsem zanedbala první dvě hodiny, protože sestřička mi zákeřně zamáčkla budík. (To není výmluva, to je pravda, pane profesore! T-T) A včera mě ráno bolelo v krku tak urputně, že matinka řekla, abych zůstala doma, protože je fakt, že jsem prakticky nemohla mluvit. A zasípat "Ráda bych si objednala ubytování ve vaší ubytovně na pět nocí, na ráno snídani a balíček s obědem a nějakou levnou večeři, když budete tak hodná, jo a kde ta vaše ubytovna vlastně je?" německy opravdu není úkol pro sípajícího jedince.

Pro malíře, který zrovna nemá za úkol vymalovat Sixtinskou kapli či namalovat portét ženy nějakého hodně, hodně zámožného, prchlivého kulturisty, platí pouze tři základní pravidla:

Jako zářný příklad těchto tří zásad udávám maníka, jehož jméno je mi sice neznámé, ale i tak si v mém srdci vysloužil první místo na stupni obdivu, neb si dva roky pilně odebíral krev, zmrazil jí a pak z ní vymodeloval vlastní sochu, kterou dodnes pečlivě uchovává ve svém mrazáku. :D

Poté, co nám naše profesorka VV vyprávěla o tomto pozoruhodném muži, který si prý dnes vede velmi dobře a za pár let ho zaručeně pustí domů, se naše třída rozhodla, že do nadcházejícího hudebně-výtvarného projektu, kterého se měla zůčastnit, se vrhne s takovou vírou ve tři velká D, s jakou jí to jen hranice trestního zákoníku dovolí.

Normální děti mají od raného dětství v pokoji plyšáčky a panenky, když se v noci bojí, rodiče jim rozsvítí lampičku a když to nezabere, dají jim do postele plyšového medvěda s tím, že je bude hlídat. To však neplatí pro ty vyvolené, jejich drahý otecko je čajovník, jak se to poštěstilo napotvoru zrovna mě. :D

Deprese. Totální deprese.

Připadám si odstrčená, nechtěná a zahozená. Připadám si obelhaná, podražená a cizí.

Já to nedokážu přesně popsat, řeknu jen tolik, že dnešek a vůbec celý tenhle týden mi ukázal, jak na tom vlastně jsem...

Respektive, jak jsou na tom lidi kolem mě.

Když se snažím někomu pomoct, myslím to upřímně. Snažím se o to nejlepší, i když uznávám, že mě, odvrženci přírodních hříček se nic dařit nemůže.

Je moc krásné snažit se někomu pomoct. A když je to někdo, koho pokládáte za svou opravdu dobrou kamarádku? Nádhera!

...a když pak zjistíte, že jste pro ní míň něž rozteklý vosk?

A co když se celá partička vašich nejlepších kamarádů začne snažit vás odstrkovat, lhát vám, jen aby se vás zbavila, odsouvat vás, ignorovat, místo aby přestali být takoví zbabělci, našli tu odvahu a řekli vám, že nestojí o to vás vidět?!

Dejte mi už pokoj. Všichni. Mám toho dost... mám pocit, že se vrací moje "předchozí já"... zdeprimovaná holka s rounama přes obličej, v černém roláku a volných džínsech, aby z ní bylo co nejmíň vidět... hnusná, zahozená šprtka, to jsem byla, na chvíli jsem přestala být a zase se jí pravděpodobně stanu. Zdeprimovaná mrtvola utíkající před světem a sama před sebou.

Třeba to tak bude lepší...

MOJE FIKCE - POJEDNÁNÍ - YAOI

Jestliže má 70% lidí dojem, že škola je nesnesitelné peklo hodné Sebastianova obdivu, a dalších 25% tvoří šprti, kteří jí považují za skrytý ráj s anděly za katedrou, přičemž ze zbylých pěti procent se čtyři drží názoru, že by se to všechno mělo, ráj neráj, podpálit, pak já musím zaručeně patřit do toho posledního, zbylého procenta, které jasně říká...